Nikdo soudný v dnešní době již nemůže zpochybňovat jev oteplování planety, tak jako se dělo v minulosti. Neustále se zvyšující teplotní rekordy v letních měsících, vyšší intenzita extrémních projevů počasí a teplé zimy, hovoří samy za sebe. Spor snad lze vést jen o to, do jaké míry je na vině vliv člověka a do jaké se jedná o periodický cyklus. Protože z pozorování víme, že na planetě se střídá doba ledová s oteplováním, dávno před příchodem člověka. Ve skutečnosti výši procent změn zaviněných člověkem, nebo periodou nic nemění na faktu, že by lidstvo mělo zastavit zvyšující se znečišťování planety.
Takže politická snaha o čistší prostředí je nepochybně správná. Otázkou je, jak dobře si lídři v tomto úkolu vedou. Jak dovedou vyvážit náklady související s nároky potřebných změn s udržitelnou ekonomikou. Bohužel vše nasvědčuje tomu, že ne vždy dobře. Plán EU pro nulové znečištění má za cíl odstranit do roku 2050 znečištění ovzduší, půdy a vody. Nutno zmínit, že od 70 let, kdy se EU o tuto problematiku začala zajímat, tak se výrazně zlepšila v Evropě kvalita životního prostředí. Koncentrace nebezpečných látek v ovzduší, jako je oxid siřičitý, oxid uhelnatý, benzen a olovo od té doby výrazně klesly.
EU přímá celou řadu právních předpisů a regulí, kterými tlačí na klasické znečišťovatele. Do toho se zahrnují i emise domácností, silniční doprava a emise z ostatních druhů dopravy. Což se týká zejména lodní dopravy. Dále se jedná o průmyslové emise. Na každý z těchto zdrojů znečištění se kladou zvyšující se nároky, které vedou k nemalým finančním nákladům. Těžko soudit, zda cíl nulového znečišťování do roku 2050 je reálný při zachování standardní evropské životní úrovně. Existují o tom pochybnosti. Jako příklad lze uvést evropský automobilový průmysl, který se díky tlakům green dealu dostává do krize. Protože požadavky ohledně intenzity snižování znečišťování automobilové dopravy narážejí na reálné technické možnosti výrobců.