O vojácích Ruské osvobozenecké armády – tzv. Vlasovcích, se dlouhá léta mlčelo. Těchto několik desítek tisíc bývalých zajatců však představovalo velmi malou část obyvatel tehdejšího Sovětského svazu, kteří se obrátili proti své vlasti. O těch se nemluví ani v současnosti. Počáteční úspěchy Wermachtu na východní frontě a chaotický ústup Rudé armády uvrhly do německého zajetí miliony rudoarmějců. Nelidské podmínky v zajateckých táborech, rozčarování z rozvratu vlastní armády a ze Stalinovy politiky, která nekompromisně odsuzovala každého zajatce jako zrádce, v některých případech odpor k bolševismu nebo neruský původ a v neposlední řadě touha zachránit holý život, přivedla mnohé k dobrovolné a aktivní pomoci německým vojskům.
Byli označováni jako Hilfswilliger, zkráceně Hiwi´s a sloužili zejména v týlových jednotkách jako řidiči, kočí, pomocný personál a podobně. Nezřídka však docházelo k jejich nasazení i v bojových jednotkách. Byli také využíváni v protipartyzánském boji. Jejich počty je obtížné z historických pramenů zjistit, protože němečtí velitelé, vázáni kvótami pro maximální počty jiných národností v jednotce, které z logických důvodů překračovali, zkreslovali hlášení o početním stavu. Je však jisté, že jejich počty se pohybovaly od šesti set tisíc do jednoho milionu osob. To je jistě zásadní číslo, zvláště když si uvědomíme, že největší absolutní počet vojáků Wermachtu dosáhl deseti milionů osob.
Zajímavý byl osud bývalého podplukovníka rudé armády V. V. Gila, později označovaného jako Gil-Rodionov. Ten v zajetí vytvořil tzv. 1. ruskou národní brigádu „Družina“, která se specializovala výhradně na boj s partyzány a v době největší „slávy“ čítala cca tři tisíce mužů. Avšak již v polovině roku 1943 Gil pochopil, že zvolil nesprávnou stranu a začal vyjednávat s partyzány o přechodu zpět na tu sovětskou. K tomu skutečně vzápětí došlo a Gil, nyní již Rodionov, protože jméno Gil znělo příliš německy, byl v září 1943 pozván do Moskvy, povýšen na plukovníka a vyznamenám samotným Stalinem Řádem Rudé hvězdy. V následujícím roce byl v boji zraněn a nakonec zraněním podlehl. Můžeme jen spekulovat, zdali by po skončení války neupadl v nemilost a neskončil jako generálové Vlasov a Buňačenko na šibenici. Hříchů z protipartyzánského působení by se jistě našlo dost.
Neměli bychom zapomenout na kozácké oddíly. Ty se zúčastnily protipartyzánských bojů v Bělorusku a v Jugoslávii, posléze byly nasazeny na západní frontě. Hlavní ideolog a hlídač rasové čistoty oddílů SS Heinrich Himmler prohlásil, že kozáci jsou neslovanského původu a proto mohli být zařazeni do nechvalně proslulých jednotek Waffen SS. Počty kozáků bojujících na straně hitlerovského Německa dosáhly dvě stě padesáti tisíc osob. Jejich osud byl stejný jako osud ruských vojáků v německých uniformách, kteří v květnu 1945 pomohli Praze. Paradoxně mnozí z těchto nešťastníků před tím na druhou stranu východní fronty nikdy nevystřelili. To je hlavní rozdíl mezi tzv. Vlasovci a ostatními přeběhlíky.
